Úvod Diskuze

Diskuze

Potřebujete poradit? Přidat dotaz >>


Diskuse (93 komentářů)

dana, (22. 03. 2011 08:58) Reagovat
Dobrý den, chtěla bych požádat o radu - dle mého mínění tímto syndromem trpí můj manžel. Jakákoli snaha okolí o pomoc je odmítána, sebemenší negativní upozornění jeho směrem (př.zapomněl si koupit..) je brán jako útok na jeho osobu. Všichni mu hážou klacky pod nohy a všichni (i jeho rodina) mu nerozumíme. Rádi bychom mu pomohli, ale když se mu snažíme otevřít oči, že vše není jak si myslí (př.má velké ideály o získání jiného zaměstnání a jeho ohodnocení), nikdo ho nechápeme. Nevím, jak mu mohu pomoci a nerada bych, aby se jeho stav zhoršil a dostal i do vztahů v rodině. Sám říká, že ho nic nebaví a nemá z ničeho radost a vše dělá jen kvůli dětem - ale ty už se, díky jeho stavům, na něho dívají kriticky. Můžete mi někdo poradit, jak mu mohu pomoci. Posílala jsem ho i k psychologovi, ale skončí to - jasně, uvidíme. Děkuji za jakoukoli radu
Marta, (05. 04. 2011 11:04) Reagovat
Dano, rozhodně to nepodceňujte a snažte se o konzultaci s psychologem, i kdybyse tam na úvodní konzultaci měla jít s ním. Momentálně řeším totéž, ale jelikož jsme to nepodchytili včas, je už velmi narušen i rodinný život a manžel je totálně apatický, bez energie, do toho výbuchy vzteku a bezmoci. Na terapii chodíme oba, zatím jsme identifikovali příčiny a teď se snažíme najít cestu, jak z toho ven. Není to vůbec legrace a trpí celá rodina. Tak se zkuste s ním rozumně domluvit s tím, že ho máte ráda a chcete mu pomoci, je pro Vás důležitý. Bude to těžké, protože Vám už to ani nemusí věřit, ale podpora je nutná. Asi nejdůležitější ale je, aby si to uvědomil sám a chtěl to změnit. Ale to musí už on. Přeji pěvné nervy a mnoho štěstí. Marta
Berta, (27. 04. 2011 12:13) Reagovat
Dobrý den, už delší dobu se snažím najít odpověď na mou neustálou únavu a ospalost a doma absolutní nechuť k sexu. Pracuji ve školce,mám dobrý pocit,když mohu dětem a rodičům nabídnout co nejvíc. Občas se ze mě stáva motorová myška, ale v poslední době už nemám tolik síly a nálady něco vymýšlet. Dnes jsem díky kamarádce narazila na výraz vyhoření. Práce mě baví a nechci ji měnit, ale potřebovala bych aspoň malou radu. Lékařka mi poradila vitamíny,zhruba přes už přes rok beru eliceu.
DANIELA, (14. 06. 2011 15:23) Reagovat
Dobrý den,mám jednu otázku: Jak předejít, aby v dnešní době při podmínkách, které jsou stanovené, učitel předešel účinně syndromu vyhoření. Jde to vůbec. Když se rozhlížím po znuděných obličejích ve třídách, ve kterých učím, mám pocit, že jen velmi těžko...
Tereza, (16. 06. 2011 05:51) Reagovat
A co rodiče postižených dětí? Po letech péče je jejich stav naprosto totožný s tím co popisujete. Co s tím?Fungovat prostě musí :sad:
Alena, (25. 08. 2014 18:29) Reagovat
Se syndromem vyhoření se potýkám už víc jak půl roku. Mám dvě děcka, to starší se mi nedostalo ve 3 letech do školky, tak ho mám doma s tím mladším. Má poruchu pozornosti a s tím související problémy, má i podezření na Aspergerův syndrom. Je strašně těžké se s ním domluvit přes nepřekonatelný negativismus, na denním pořádku hysterické scény kvůli drobnostem, je také dost neobratný a nezvládá, co ostatní děti v jeho věku celkem běžně. Do toho mladší sourozenec je poměrně prosazující se a akusticky výrazné děcko. Mám k děckům malou brigádu na přivydělání, do toho řeším spoustu dalších věcí a všechny běžné i neběžné starosti mám na hrbu. Manžel sice s dětmi vypomůže, ale není schopen a ochoten sám cokoli rozhodovat a řešit, takže je vše na mě. Babičky moc nefungují, hlídáního málo, nějaká psychická podpora od rodiny neexistuje, spíš naopak.
Alena, (25. 08. 2014 18:31) Reagovat
Po asi dvou měsících prořvaných nocí, po sérii nemocí, neštovic, pátých a šestých nemocí jsem se jednoho dne vzbudila s pocitem. že už nemůžu dál. Zjistila jsem, že i když se mi to mladší zřejmě vlivem mého stresu odstavilo a v noci začlo spát, já stále nemohla. Příšerná únava, katastrofické myšlenky, neustálé naštvání na děti i celý svět, lítostivost, neschopnost zajišťovat běžný chod domácnosti, brigádu, řešit věci v rodině. Vydržela jsem tři měsíce depresí, kdy jsem některé dny nebyla schopna s dětmi ani vyjít ven a když už jsem se přistihla, že brečím i na ulici, zašla jsem si za obvoďákem pro antidepresiva.
Alena, (25. 08. 2014 18:32) Reagovat
Nejdřív jsem po nich byla šílené unavená a půl dne jsem proležela v posteli, pak se mi udělalo líp a zdálo se, že konečně vyřešeno. Jenže po čase mi nějak přestaly zabírat a já zase začala být hodně podrážděná a přetažená. Dost jsem zapomínala si je ráno nebo dopoledne vzít v tom shonu okolo dětí a ostatních starostí, to mi pak ale bylo vždycky tak zle, že když jsem si vzala pilulku, udělalo se mi mnohem líp. Co mě ale na těch antidepresivech štve, že je po nich člověk tak nějak oploštělý, po nich se nejen nerozčiluju a nešílím, ale ani nijak zvlášť neraduju. Neprožila jsem si první krůčky a pokroky mladšího děcka skoro vůbec, ta radost je jen taková povrchová a vůbec nejde do hloubky. Nyní se snažím najít nějakou přírodní alternativu, zdá se mi zatím asi nejlepší bylinka ze skupiny adaptogenů rozchodnice růžová (Rhodiola).
Alena, (25. 08. 2014 18:34) Reagovat
Pro mě je jediným řešením zbavit se chronického stresu, nabrala jsem si toho na sebe až příliš mnoho a málem mě to skolilo, bláhová jsem si myslela, co všechno dokážu zvládnout najednou a ono ouha, prostě to nejde, člověk má jen jedny nervy a jednu fyzickou sílu, na ty hranice jsem si sáhla. Naštěstí se blýská na lepší časy, starší už půjde konečně do školky, zároveň už brzy konečně vyřeším i další velký stresor, takže se těším, že už se konečně dostanu z toho neřešitelného kolotoče a několik koulí u nohy pošlu k ledu. Vůbec raději nemyslím na to, co chudáci děcka, jak ony vnímají depresivní matku a zvlášť pro to mladší je to dost špatný, na to nemůžu moc myslet, protože je mi to strašně líto.
Alena, (25. 08. 2014 18:36) Reagovat
Ani si vůbec ve svým stavu nedokážu představit situaci rodičů autistů a podobně, což jsou velice velice náročné děti, které nikdy do žádné školky nevezmou a u kterých je velmi těžké je vůbec do nějakého ústavu alespoň na přechodnou dobu dostat. Je to opravdu šílené a kdo to nezažil, asi nepochopí. Podobné je to starat se o staré lidi s demencí, ti dokážou své pečovatele také neuvěřitelně terorizovat a celá rodina tím pak trpí. Jakákoli práce s nějak nemocnými lidmi je šíleně náročná a lidé-altruisté, kteří se o ně ať už s ideály nebo bez nich starají, pak končí vyhořelí a v depresi. Přeji všem vyhořelým, aby brzy našli řešení své situace a i pomocí medikamentů ať už syntetických nebo přírodních se dostali zase zpět do aspoň trochu radostného života :-)
Deni, (29. 07. 2011 21:39) Reagovat
Dobrý den.Četla jsem hodně článků na internetu...co to je vlastně syndrom vyhoření...jak se pozná...apod.Pracuji v přímém kontaktu s lidmi již skoro 15 let a došla jsem do fáze, že je nenávidím, nenávidím ty stejný lidi každý den, jsem v práci jak tělo bez duše....vidím je a mám po náladě...oni za to nemůžou, ale hrozně mi vadí ti stejní lidé každý den......plánuju změnit práci, ale nejde to ted hned....jak to dočasně řešit....?
Nový příspěvek
Copyright 2006–2018 © Syndrom-vyhoření.cz
Kontakty