Úvod Diskuze

Diskuze

Potřebujete poradit? Přidat dotaz >>


Diskuse (92 komentářů)

MAREK, (30. 03. 2010 21:19) Reagovat
Zdravím.Nedávno jsem si četl o syndromu vyhoření a od té doby musím o něm uvažovat. Ve své práci (policista - prý jsou častou obětí tohoto syndromu) jsem asi 5 let a někdy mě ta práce opravdu štve. Popravdě řečeno bych asi chtěl změnit své povolání. Svou podrážděnost přenáším domů, často jsem unavený a necítím se dobře. Neustálý stres mě nevyhovuje. Akorát přemýšlím, jestli jde o syndrom vyhoření, protože na druhou stranu se mi zdá, že tyhle projevy musí mít přeci tak velké množství lidí, že si nemyslím, že by všichni trpěli syndromem vyhoření. Jak tedy oddělit běžnou nechuť práci od této "nemoci"?
DITA, (07. 06. 2010 09:34) Reagovat
Dobrý den,závěřečná fáze syndromu je jasná - je to neschopnost cokoliv vykonávat a duševní a fyzická nepohoda, která je dlouhotrvajícího rázu.Možná jste v některé předchozích stadiích. Oproti běžnému stresu poznáte syndrom podle toho, že se více dotýká vašeho duševního i fyzického zdraví. Bude-li se nechuť k vaší práci stále prohlubovat, není to v pořádku, a měl byste včas něco provést, třeba změnit povolání. V dnešní době je to složité, ale pokud vám má práce působit nadměrné trápení, nedá se asi nic jiného dělat.
Franta, (10. 11. 2010 11:50) Reagovat
Marek pociťuje cosi jako syndrom vyhoření po pěti letech práce pro stát. Já pracuji pro stát 20 let. Ale dosud jsem nezaznamenal tak silné tlaky na státní zaměstnance, jako nyní. Místo pozitivní motivace se ti, co vydrželi, dočkali motivace negativní..."Podívejte se, kolik je nezaměstnaných zájemců o vaše místo". Místo toho, aby dlouholetý státní zaměstnanec nabyl dojmu, že si jej ještě někdo váží, dozví se, že finančně na tom bude ještě hůře. Místo, aby se mu dostalo alespoň pochvaly od nadřízených, dočká se toho, že "dav bezejmenných" ho označí (společně s dalšími) za vyžírku... Nadřízený ale raději mlčí, aby snad se on tomu davu neznelíbil... Ten problém je složitější a hlubší, ale stát svým chováním dosáhne jednoho dne toho, že jeho zaměstnacni "vyhoří"...a nechci moc malovat čerta na zeď...bojím se, že "vyhoří" i ten stát.
Iveta, (15. 09. 2013 12:17) Reagovat
Naprosto s vámi souhlasím. Já pracuji jako státní zaměstnanec 22let a ještě tak před 6lety jsem se do práce těšila.Nyní tam vyloženě přežívám,již ve středu se cítím vymačkaná jako citron.Nedávno mi nadřízený přidal na osob. ohodnocení 120!!!kč a tvářil se jako spásný anděl. Hrůza,jaká je neúcta ke zkušenostem. Také mě děsí trend"omlazování kolektivu".zkušení staří zam.jsou propouštěni a mladí sebevědomí až drzí,ale s tituly jsou vyzdvihováni. Obávám s,že dožít se důchodu v 67letech....nemožná věc.
Janča, (28. 02. 2015 02:09) Reagovat
víte proč jste vydržel 22let v práci jako státní zaměstnanec, protože jste měl ten klid. Jiné odvětví už tímto neklidem trpí mnohem delší čas. Nic proti stát.zaměstnancům.A možná jde spíše a to bych Vám přála více, jen o nechuť něco měnit nebo očekávaný pocit,že si Vás za to bude po letech někdo vážit.Opak je pravdou a s tím se naučte žít, protože syndrom vyhoření je v něčem jiném. To už se Vám nechce ani žít a nemáte ani sílu to měnit. Přeji Vám ještě mnoho mnoho klidných let jak stát.zaměstnanec.
RADKA, (03. 01. 2011 13:03) Reagovat
Dobrý den,tak syndrom vyhoření je mnohem více než pouhá nechuť do práce. ÚStí až v depresi, při které se nedokážete radovat, protože vás zužuje práce a nemáte náladu ani na nic jiného. Ono nezáleží jen na práci, kterou vykonáváte, ale i na vaší osobnosti a schopnosti se odragovat. Ani náročná práce s lidmi nemusí nutně vést k syndromu vyhoření, pokud budete umět relaxovat a oddělit práci od osobnoího života.
DANA, (29. 09. 2011 13:06) Reagovat
Je sice fakt, že syndrom vyhoření je nemoc, která člověka může pořádně potrápit, ale neschopenku na to nedostanete, takže proč to řešit. Víme, že nám práce leze na mozek, ale co s tím? Nic. Tak radši žádný syndrom vyhoření nezkoumat.
Tomas, (30. 09. 2011 15:53) Reagovat
Jasne, ze syndrom vyhoreni je dulezite skoumat, ale to, ze se cloveku nechce do prace, to vubec neznamena syndrom vyhoreni. To je stav, kdy chcete jit do prace, ale nemuzete. Nize jsem psal moje zazitky (po slovensky) a k nim musim pridat i ten, ze jsem vubec napriklad nebyl schopen niceho, nemel jsem energii na banalni veci jako je napriklad napsat e-mail nebo jit do obchodu. Trvalo to asi dva roky, ale ted uz jsem skoro zdravy. Tady je velmi dobry clanek kolem toho a mimo jine se tam pisou velmi dobre rady, takove nenapadne, jako je napriklad zacit hledat co cloveka skutecne bavi, naucit se relaxovat, naucit se starat se o svoje telo a naucit se odmitnout lidi atd.madaras.szm.sk/PaPZ/vyhorenie.doc
ZUZKA, (30. 11. 2011 16:21) Reagovat
Njn, všichni se máme dobře, žijeme v 21. století atd. Někde si to holt svou dań bere.
Mallena, (30. 12. 2011 00:23) Reagovat
Musím oponovat, neschopenku na to dostanete.
JOLANA, (16. 06. 2010 20:37) Reagovat
Co tedy se syndromem vyhoření? Všude čtu, že když mám odpor k nějaké práci, že bych ji dělat neměla. Jsem učitelka a po deseti letech nenávidím školu víc než ty malí hajzlíci. Ale co s tím? Práce je dnes nejistá a co jiného můžu dělat s pajdou? Takže asi budu už vyhořelá do konce své kariéry. Paráda. :cry:
Markéta, (02. 09. 2010 12:14) Reagovat
Záleží na tom, co skutečně umíte a co Vás opravdu baví. Osobně si myslím, že pokud jste to dotáhla do stavu, kdy děti nazýváte hajzlíky, tak je opravdu čas školu opustit. Jestli umíte dobře cizí jazyky, můžete se třeba postavit na vlastní nohy a učit pro různé jazykovky a agentury, nebo dělat překlady a tlumočení. To opravdu záleží na tom, co dobře umíte a co Vás baví. Od toho je třeba se odrazit.
JOLANA, (27. 04. 2011 04:26) Reagovat
Tak ono je těžké odrazit se, když umím dobře jen to, co dělám. Nikdy jsem nic jiného nestudovala a dalo by se říci, že nic jiného neumím.
PAVLA, (13. 09. 2010 11:09) Reagovat
Dobrý den,sohlasím s vámi...Práce je dnes stesovým faktorem pro hodně lidí. Mnozí vykonávají své zaměstnání bez chuti, ale téměř nikdo si nemůže dovolit opustit ji...Je to začasrovaný kruh. Navíc asi úplně dobře nechápu, jaký je rozdíl mezi klasickou nechutí k práci a syndromem vyhoření.
Jana, (26. 06. 2011 19:08) Reagovat
:cry: syndrom vyhoření poznáte hned jak nastane pokud máte ještě sílu na sebezáchranu.Je to stav mysli a těla.Nejste schopni vykonávat dobře nebo alespoň uspokojivě svojí práci,jste neustále nemocní a lékaři nic nenacházejí......... máte negativní myšlení i ty nejhorší-ukončím to,nestojím za nic....
IRENA, (16. 04. 2012 09:41) Reagovat
Jenže tím pádem nevím, jaký je rozdíl mezi syndromem vyhořením a depresí. Já trpím depresemi a přijde mi, že splňuji všechny příklady, které jsou uvedené u syndromu vyhoření.
Tomas, (17. 04. 2012 13:49) Reagovat
Ja by som to povedal takto pri depresii, ktora Vas pochyti napriklad v piatok trpite, ale napriklad uz v pondelok ste celkom zdrava a cely svet je opat krasny, ale u syndromu vyhoreni trpite naraz depresiou, unavou, nespavostou a neschopnostou cokolvek vykonat, teda ked Vas u syndromu vyhoreni v pondelok prejde depresia, tak aj tak nemozete cokolvek urobit pretoze fyzicky trpite unavou takou, ze nemozete ist napriklad ani do obchodu. Ja som bol napriklad rok zavisly len na donaskovych sluzbach a velky problem bol len vyjst pred dom...
tereza, (17. 07. 2010 06:22) Reagovat
Zdravím,nikdy bych nevěřila,že sem budu psát,ele našla jsem se v příznacích,tak tak činím.U nás se to týká mimopracovních povinností.Krásný 4letý vztah,zvládali jsme s manželem naprosto vše-stavbu hnízdečka,práci,lásku-pohodička.Po 4 letech jsme se vzali-nejkrásnější den našeho života...Pak přišlo společné zaměstnáni,trávili jsme spolu 24hod denně...Pak jsme se rozhodli stavět nový dům,přišla nemoc v rodině,přemíra práce.Se sebezapřením a vírou v naprosto neporazitelný vztah se zpočátku zdálo,že se vše zvládne.Na vše jsme byli sami,měli jsme jen 1 druhého...Pomalu se pod tíhou povinností začalo vytrácet to hezké.Potlačovali jsme přirozenost,lásku...Pak mi můj milovaný manžel oznámil,že dál už nemůže,že není štastný-nemůžeme tedy být spolu,že v sobě vše udusil a odešel.Já se právě citím jako hozená přes palubu...Plavat musím,uvědomuji si své chyby,chtěla bych vše zpátky.Opravdové hodnoty vidím jasne zase až nyní.Děkuji všem předem za podělení se o zkušenost,radu,cokoli....
LÍDA, (06. 08. 2010 16:07) Reagovat
Terezo,syndrom vyhoření je definovaný spíše na práci jako zaměstnání, i když to, co popisuješ je obdoba pracovního syndromu vyhoření. Chápu, že máš teď hodně těžké období, ale chce si to postupně dát život do pořádku. Nevím, jestli s manželem máte ještě šanci, nebo se se vším budete muset vyrovnat sama...Každopádně vám držím palečky a věřte, že bude líp. Když je člověk na dně, tak se od něj musí odrazit a stoupat zase vzhůru...Já vím, že se to snadno radí, ale je tak. Také jsem si přošla rozvodem, bylo to peklo, ale je to už tři roky zpátky a nyní jsem zase se svým životem spokojená.
SMutna, (26. 06. 2011 20:47) Reagovat
DObry den, prochazim ten s pritelem uplne stejnou situaci, jak popisujete...Po temer 6 letech, z toho 4 v domecku, ktery jsme spolu budovali, mi rekl, ze neni stastny, ze me nemiluje, ze se chce rozejit, prodat dum...bla bla bla...Vobec jsme to necekala, jsme zoufala... a verim, ze se to zlepsi..Jak jste to resila vy? a jak to dopadlo, muzu-li se zeptat ...Dekuji
Mallena, (30. 12. 2011 00:33) Reagovat
Typické pro muže, přemíra problémů je tzv. zničí a oni, chudáci, už nemohou dále a tak zbaběle utíkají. Také jsem to zažila. Doufám, že jste se z toho dostaly. Nicméně, syndromem vyhoření jste určitě netrpěly. Naštěstí.
mIlada, (06. 09. 2012 06:19) Reagovat
Terezo,váš příběh je smutný. Nedokážu posoudit jako laik, jestli souvisí se syndromem vyhoření, ale ono je to ve finále jedno. Moc bych vám přála, abyste s manželem měli ještě šanci a spolu vše zvládli. Ono je normální, že člověk dělá chyby a pak je vidí až zpětně. Jsme jen lidi. Přeju hodně sil a ať je zase dobře a vy jste šťastná.
SYLVA, (19. 01. 2011 11:01) Reagovat
Vyhořet může člověk v každém zaměstnání. sice se říká, že je to spíše u práce s lidmi, ale nevím, nevím. V poslední době na sobě pociťuji známky vyhoření a to dělám jako účetní.
PEPA, (27. 10. 2011 11:25) Reagovat
V dnešní době, kdy si zaměstnavatelé kladou podmínky, jaké chtějí, protože ví, že si kvůli nezaměstnanosti budou chtít lidé udržet práci za každou cenu, je kladen na lidi velký tlak, takže si myslím, že vyhořet může každý, komu leze jeho práce krkem.
Lucie, (14. 02. 2011 16:19) Reagovat
Dobrý den, jsem studentkou střední uměleckoprůmyslové školy, a jsem v prváku. Na začátku šk. roku, jsem byla nadšená, a pořád jsem nevěřila že mě vzaly. Nepatřím mezi ty NEJLEPŠÍ, proto se musím snažit víc než ostatní. Poslední dobou mě rozčiluje každá prkotina, nebaví mě kreslit ůkoly, protože mě učitelka stejně zkritizuje, nebaví se mě učit, bolí mě často hlava, a je mi všechno už jedno. Obor který studuju je náročný máme hodně praxe, takže jsem často unavená a bolí mě záda. Dost často přemýšlím o tom že to nezvládnu a že změním školu. Tyhle pocity netrvají den nebo dva, ale dost dlouho.Může se teda vzhledem k mému věku (15 let) jednat o syndrom vyhoření ? Pokud ano, jak se léčí, popř. ke komu se mám obrátit ?
Nový příspěvek

Chcete dostávat inspiraci pro zpestření vašeho zdravého života?

My se o to postaráme!

Copyright 2006–2017 © Syndrom-vyhoření.cz
Kontakty